Lernwerkstatt (Explorium) v Berlíně očima Adama Šťastného, učitele matematiky a fyziky na gymnáziu v Brně
Stáž v Berlíně:
Lernwerkstatt z první řady
Dílna učení – prostor pro vlastní bádání žáků. Čím je tato metoda speciální? Jaké jsou její hlavní prvky a možné metody výuky? Musíme k tomu mít speciální místnost a zvláštního zaměstnance? Lze tuto metodu aplikovat na střední škole pro starší žáky? Na tyto otázky jsme jeli hledat odpovědi přímo ke zdroji – do Berlína.
První pracovní den naší stáže jsme byli hospitovat v dílně učení (Lernwerkstatt) v Grüner Campus Malchow u paní Claudie, která se s kolegyní o dílnu stará. Navštívená škola má tři stupně a vzdělávají se zde žáci od 1. do 13. třídy, tedy až do zkoušky, která je obdobou naší maturity. Tato konkrétní dílna slouží žákům 4. až 6. ročníků. Dvě místnosti, o které se obě kolegyně starají, jsou vybaveny množstvím věcí, jež jsou doplňovány a chystány pro žáky tak, aby co nejvíce podpořily jejich kreativitu a zájem o problematiku. Vedle knih a výtvarných pomůcek zde naleznete několik pracovních ponků s nářadím a svěráky, fyzikální pomůcky, modely různých těles, hlavolamy apod.
Výuka v těchto dílnách probíhá tak, že se na začátku školního roku sejdou učitelé daného předmětu a dané třídy a společně proberou, které projekty během roku uskuteční. Některé projekty jsou pro konkrétní třídu, některé jsou pro více ročníků zároveň. Každý rok začíná zhodnocením roku předchozího, diskusí nad uskutečněnými projekty a rozhodnutím, které projekty z předchozího roku budou použity znovu a které potřebují vylepšit. Třídy mají přímo v rozvrhu určený pevný čas výuky v dílně (všechny vyučovací bloky trvají 90 minut) Učitelé se mohou navíc zapsat do rozpisu a dílen využít ve svém předmětu.
Konkrétní projekt, který v době naší návštěvy probíhal, nese název Erfindungen (Vynálezy). Byl určen pro žáky 4. tříd a probíhal zhruba 7 týdnů. V rámci tohoto projektu se žáci bavili o tom, co to je vynález, hledali společné rysy věcí, které za vynálezy označíme, a o vynálezech z dané oblasti – čtvrti Berlína (mimochodem tamním vynálezem je kráječ na vejce). Po celou dobu si žáci vedou deník, do kterého zapisují poznatky (každé dítě podle svých potřeb) a plní zadané úkoly. Součástí tohoto projektu bylo zahrát si na vynálezce a přijít s nápadem, který by lidstvu přinesl užitek. Zpracování vlastního vynálezu musí obsahovat jeho název, popis, nákres a model. Právě výrobou modelů svých vynálezů se děti zabývaly pod naším dohledem. Vyráběly z papíru, krabic, látek, ale také ze dřeva, plastů, plexiskla apod. Závěrem celého projektu je obhajoba vynálezu před úředníkem na patentovém úřadě, který v případě, že žádost schválí, vydá žákovi také osvědčení o přijetí patentu.
Učitelé ve svých předmětech pak z daného projektu vybírají vše potřebné. V dějepisu se baví o historii vynálezů a vynálezců, v němčině vymýšlí popis svého vynálezu na základě údajů z deníku, v matematice mohou počítat množství potřebného materiálu (např. obvody, povrchy, objemy). V cizím jazyce trénují slovíčka potřebná pro své vynálezy a povídají si o nich. V zeměpisu se mohou soustředit na regionální geografii, v předmětu ekologická výchova, který je typický pro tuto školu a je na něj kladen velký důraz, se baví o materiálech, ze kterých by vynález zkonstruovali, a o možnostech jejich recyklace. Všichni učitelé se na projektu podíleli, domlouvali se a přizpůsobili jak projekt, tak plány vzdělávacího obsahu tak, aby spolu časově co nejlépe korespondovaly.
Nejoblíbenější část tvoření a bádání žáků zpravidla zahrnovala práci s nástroji (kladivem, svěrákem, pilou, hřebíky, pilníkem apod.) Toto praktické vzdělání žákům chybí a sami ho vyhledávají.
Vyučující, kteří přijdou se svou třídou do dílny učení, mají za úkol pozorovat činnost žáků – jak na projektu pracují, jak vzájemně interagují, kdo není zapojen do kolektivu, jak si vzájemně pomáhají, jak jsou schopni řešit nestandardní situace atd. Toto pozorování poskytuje učitelům cenné informace o jejich žácích, což není při běžné výuce většinou možné v dostatečné míře. Díky tomu lze najít vhodnější výukové metody pro konkrétní žáky (někdo je více vizuální, někdo spíše haptický či auditivní typ)
Jednou z použitých aktivit je práce ve skupinách u stolů, na nichž je nachystána spousta materiálů a sada otázek, na které lze odpovědět pomocí informací ukrytých na stole. Ne všechny materiály však skýtají informace užitečné. Tuto aktivitu si popíšeme podrobněji a nabídneme možné aplikace ve výuce.
Téma, které lze takto vyučovat, nemusí být z technických oborů, nýbrž také z dějepisu, jazyka, literatury apod. Je vhodné vybrat materiály pečlivě – stanoviště nesmí být zahlceno informacemi, ale materiály musejí obsahovat potřebná fakta. Na každém stanovišti může být několik informací navíc (něco, co se žáci dozvědí jen tak mimochodem, ale v běžné výuce by na to pravděpodobně čas nezbyl). Materiály mohou být také v cizím jazyce. Otázky ke každému stanovišti jsou rozděleny na povinné, povinně volitelné a dobrovolné. Každá skupina a každý žák pracuje jiným tempem (proto dobrovolné úkoly). Všichni tak mají práci po celou dobu pobytu na stanovišti. Vítané jsou konkrétní předměty týkající se dané problematiky (např. vedle papírů a knih je tam umístěn také glóbus, drátěný model tělesa, model molekuly, list stromu apod.). Dále jsou vhodné drobné úkoly zahrnující vlastní tvorbu. Jednotlivé skupiny pak mohou stanoviště vystřídat, případně zůstat jen u jednoho. Důležitou součástí je závěrečná prezentace svých poznatků či společná diskuse. Časová dotace je zde největším nepřítelem – bádání a vlastní zkoumání vyžaduje množství času, které převyšuje běžné vyučovací hodiny. Podnětným momentem u této aktivity je fáze, kdy nepřidělujeme žáky do skupin či ke stanovištím, ale necháme je projít si nabídku a vybrat, čemu se chtějí věnovat oni sami.
Odpoledne jsme v prostorách dílny zažili workshop na vlastní kůži. Naším úkolem bylo ve dvojicích vytvořit z náhodných předmětů stanoviště s jednoduchým úkolem pro ostatní dvojice. Po dokončení příprav jsme pak stanoviště obcházeli, plnili úkoly a poskytovali si jednoduchou zpětnou vazbu. Všechna stanoviště shodou okolností obsahovala různé úkoly a jednoduché experimenty z fyziky. Tyto úkoly a pokusy byly tématem mnohých diskusí v mezičase, u oběda nebo u večeře.
Druhý den jsme zahájili návštěvou Výzkumného centra pro děti a mládež Helleum – samostatně provozované dílny učení nabízející své prostory pro školy a školská zařízení. Zhruba jeden až dva měsíce je zde nabízen workshop na určité téma. Školy si mohou rezervovat termíny a účastnit se programu. Poté je centrum na pár dní zavřeno a probíhá „přestavba“, tzn. příprava na jiný workshop. My jsme byli svědky workshopu na téma nerostné suroviny a bohatství země. Na zahradě centra mohli žáci kopat do země, kam bylo ukryto několik pokladů. Vedle pak bylo malé pískoviště, v němž byly k nalezení různé mince, odlitky kostí, krunýř želvy apod. Vše, co žáci nalezli, mohli ve vnitřních prostorách zkoumat. K dispozici měli nářadí (kladivo, vrtačku aj.), mikroskop nebo chemická činidla. Zkoumali nalezené artefakty, kameny, samotnou hlínu a živočichy v ní žijící. Podle kyselosti půdy rozeznávali její vhodnost pro pěstování brambor nebo z různých materiálů vyráběli filtry na vodu. Na konci společně zrekapitulovali celé dopoledne, sdělili si zážitky a závěry, které si s sebou odnášejí.
Po obědě jsme se přesunuli do prostor vysoké školy, na níž působí profesor Wedekind – velký propagátor a výzkumník metody „Lernwerk-statt“. Přímo v budově vysoké školy má svou dílnu učení, kde studenti (budoucí učitelé) mohou zažít vše na vlastní kůži. Měli jsme možnost si s profesorem Wedekindem popovídat o teoretické stránce věci a o zákulisí – jak probíhá příprava lektorů do dílen učení. Sám profesor dohlíží a hospituje v mnoha dílnách učení v Berlíně a okolí, sleduje různé přístupy lektorů a teoreticky je zpracovává do obecnějších závěrů.
Profesor Wedekind nás během této diskuse mimo jiné informoval o závěru práce svého doktoranda. Jednalo se o experiment na jedné berlínské škole. Do experimentu byly vybrány dvě paralelní třídy, které začínaly probírat téma rybník (život pod vodní hladinou, co vše se odehrává na břehu apod.) Jedna třída zůstala ve škole a probírala téma teoreticky, zatímco druhá třída vyrazila do terénu. Otázky žáků z obou skupin byly ekvivalentní. Po probrání tématu děti napsaly test, který dopadl v obou třídách rovnocenně. Stejný test však na děti čekal ještě po půl roce. V tomto případě již byly výsledky diametrálně odlišné. Děti, které se učily ve škole jen teoreticky, u testu propadly, zatímco děti, které se učily v terénu, měly výsledky blížící se prvnímu testu.
Poslední den před odjezdem jsme se vrátili do kampusu školy, v němž jsme s exkurzí začali. Tentokrát jsme se vydali na 2. stupeň – do dílny učení pro 7. až 10. třídu. Zde jsme nahlédli pod pokličku aktivit pro starší žáky v předmětech jako je mateřský jazyk a literatura, cizí jazyk nebo dějepis. Od paní Patricie jsme se dozvěděli, jakým způsobem jsou aplikovány různé metody pro starší žáky, jaké projekty mají již za sebou a na jakých aktuálně pracují. Zaměření těchto dílen je více výtvarné a tvořivé. Soustředí se zejména na ekologickou výchovu – recyklace a upcyklace jsou velkými tématy. Projekty se zaměřují na zvýšení zodpovědnosti žáků jakožto budoucích spotřebitelů, upozorňují na zbytečné používání obalů a vznik odpadů. Pokoušejí se dát odpadu nový rozměr a opakovaně jej využít.
Shrnutí metody:
- vlastní iniciativa a práce žáků
- učitel není středem pozornosti
- žáci bádají nad daným tématem
- propojení předmětů
- důraz na softskills (umění spolupráce, prezentace, práce ve skupině aj.)
- možnost využití v libovolném předmětu
- menší objem znalostí žáků, ale hlubší prožití a delší udržení v paměti
Autor článu: Mgr. Adam Šťastný, Gymnázium Vídeňská Brno
Zdroj fotografií: fotky byly pořízeny na základní škole Grüner Campus Malchow, v Kinderforscherzentrum Helleum a na Vysoké škole pedagogické Alice Salomon Hochschule